Názorník ResearchJobs.cz je doplněním rubriky Rozhovory o poněkud odlišný formát. Idea Názorníku je prostá: vybrané osobnosti odpovídají na konkrétní otázku, která se týká dění na akademické půdě a dění ve výzkumu, vývoji a inovacích – zejména (avšak nejen) v ČR.

Další otázka Názorníku se týká tématu, které v poslední době rezonuje s aktuálními diskusemi, mj. na konferenci KRECON 2017, a to otázkou: Je v ČR doktorandů moc?

Chtěli bychom poděkovat všem, kteří si udělali čas a byli ochotni na naši otázku odpovědět, jmenovitě: Mgr. Lukáši Dvořáčkovi, prof. Ing. Michalu Hockovi, Ph.D., DSc., Mgr. Jiřímu Klimešovi, Ph.D., prof. RNDr. Tomáši Opatrnému, CSc., doc. RNDr. Tomáši Pitnerovi, Ph.D., doc. Ing. Danielu Schwarzovi, Ph.D., doc. Ing. Vojtěchu Svátkovi, Dr., doc. RNDr. Martinu Štěpničkovi, Ph.D., Mgr. Michaele Trtíková Vojtkové a Mgr. Aleši Vlkovi, Dr.

• Pokračovat v diskusi nad touto otázkou můžete na naší facebookové stránce prostřednictvím komentářů pod příslušným příspěvkem: https://www.facebook.com/researchjobs.cz/posts/2004643133117174

Mgr. Lukáš Dvořáček
Přírodovědecká fakulta UK, Česká asociace doktorandek a doktorandů, Fórum Věda Žije!

V posledních letech jsme svědky celosvětové proměny vnímání doktorátu a pokračující diskuse, co je jeho posláním. Z hlediska konkurenceschopnosti a vědeckého výkonu je doktorát čím dál častěji vnímán jako začátek výzkumné kariéry, tedy jako práce na plný úvazek. Na druhou stranu je zde idea vytvoření tzv. vzdělanostní společnosti a demografické trendy (stárnutí populace), které směřují k vnímání doktorského studia jako součásti tzv. „lifelong learning“ (tedy pokračující, dobrovolná, osobně motivovaná snaha o poznání a seberozvoj).

Z výše nastíněných hledisek je jasné, že doktorandů a doktorandek v ČR rozhodně „není moc“. Jenže tytéž skutečnosti také předjímají, že jich je moc vzhledem k podpoře, které se jim ze strany státu, a tedy i společnosti, dostává. S tím je spojeno několik zásadních problémů.

Předně jsou kurikula českých doktorátů stále převážně orientována směrem k akademické profesní dráze, i když zde skončí jen mizivé procento absolventek a absolventů, většina najde uplatnění v soukromém sektoru. Tradiční tzv. „učňovský model“ doktorátu tak často neodpovídá jak požadavkům osobního rozvoje, tak požadavkům, struktuře a zvyklostem moderních firem. Je proto na místě zvážit zavedení progresivnějších modelů doktorátů. Jedná se především o strukturovanější formy studia nabízející i tréning v přenositelných obecných dovednostech a kompetencích (např. řízení projektů, práce v týmu, jazyková vybavenost, informační gramotnost), a také profesní doktoráty, kdy je část doktorského zácviku prováděna v těsné spolupráci s firmami. Požadavkům na interdisciplinaritu odpovídají tzv. „joint degrees“, užitečným se také ukazuje zavedení specializovaných doktorských škol. „Učňovský model“ zvláště v experimentálních oborech a základním výzkumu má však i nadále svůj nezpochybnitelný význam.

Dalším problémem je finanční podpora, která se doktorandům a doktorandkám (ne)dostává. Je potěšující, že máme téměř nejvyšší podíl studentek a studentů doktorátu v populaci, srovnatelný s Německem, Švýcarskem či Finskem, dokonce 2x vyšší v porovnání s Francií či Norskem. Méně potěšující je, že máme 2 – 3x nižší rozpočet na VŠ (vzhledem k HDP) než zmíněné země a pod průměrem EU jsme i ve výdajích na vědu a výzkum.

I když tyto výdaje nejsou ukazatele všeříkající, někde tady zřejmě leží vysvětlení toho, že i když jsme v počtu „studujících“ doktorandek a doktorandů s trochou nadsázky světovou velmocí, tak v počtu úspěšných držitelů a držitelek titulu Ph.D. jsme na tom tristně – zaostáváme za EU i ve věkové skupině 25 – 34 let. Máme přibližně 60% „úmrtnost“ studujících, velká část úspěšných studií je ukončována až v 8 či 9. roce studia. Jen cca 7 % doktorátů je úspěšně dokončeno za zákonem stanovenou řádnou dobu studia, tedy 3 nebo 4 roky (dle oboru).

Je nasnadě se ptát, jak kvalitně vyškolená může za takové situace ta „masa“ doktorandek a doktorandů být. Jak kvalitní vědu čeští doktorandi a české doktorandky produkují pro jistotu ani neumíme posoudit (díky neexistující metodice hodnocení vědy). Co by asi takové hodnocení ukázalo? Můžeme „západním“ kolegům a kolegyním za stávající situace konkurovat něčím jiným, než „masou“ frustrovaných a mizerně placených doktorandek a doktorandů?

Shrnuto, doktorandek a doktorandů nemáme moc co do absolutních čísel, máme jich ale moc vzhledem k modelům studia a jejich finanční podpoře. Na závěr je potřeba říct, že nejde jen o samotné osudy doktorandů a doktorandek. Celý systém doktorátů je díky vysoké míře nedokončování neefektivní investicí ze strany daňového poplatníka (doktorandům plynou různá stipendia, dotace na vzdělávací činnost školy, peníze na specifický výzkum, zdravotní a sociální* pojištění, slevy na dani rodičů* atd.). Především ale hazardujeme se schopností ČR do budoucna konkurovat něčím jiným, než schopností vykonávat mizerně placenou práci na výrobních linkách či ve skladech firem ze zemí, které se nebály mít doktorandek a doktorandů „moc“ a zároveň jim dokázaly poskytnout dobré podmínky.

*do 26 let

Prof. Ing. Michal Hocek, Ph.D., DSc.
Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i.

Řekl bych, že odpověď bude záviset na konkrétním oboru. V mém oboru chemie jich určitě není moc – naopak pro potřeby výzkumu v akademické sféře v chemii počty absolventů Mgr. studia ani zdaleka nestačí a mnoho doktorandů „importujeme“ z jiných zemí (ale zase řada absolventů tuzemských universit pokračuje v PhD v zahraničí). V mé skupině mám v současnosti doktorandy z 11 zemí (včetně Kanady, Číny, Švýcarska, Španělska, Polska, Itálie, Ruska, Ukrajiny či Srbska), což je velmi žádoucí internacionalizace našeho výzkumu. Doktorandi (a zejméne cizinci) se hlásí na PhD ke konkrétnímu školiteli, protože ví, co se v té konkrétní výzkumné skupině naučí a jak je to posune v další kariéře. Dnešní věda je globalizované a mezinárodní, takže nelze uvažovat pouze v omezeném „lokálním rybníku“, ale v celoevropském a celosvětovém kontextu. Absolventi doktorského studia v mé skupině úspěšně získávají prestižní postdoktorská stipendia na špičkových zahraničních universitách a později pracovní místa v akademickém i průmyslovém výzkumu v ČR i v zahraničí. Pro vědu v ČR je to samozrejme velmi výhodné, protože zahraniční doktorand tu během svého pobytu udělá spoustu výborné vědy, opublikuje řadu článků a i když dále pokračuje v jiné zemi, tak šíří dobré jméno české vědy.

Nicméně vím, že v některým oborech je málo kvalitních školitelů a někteří doktorandi nemají dobré vedení a dobré podmínky k práci a po absolvování nemají dostatek příležitostí pracovat v oboru. V přírodních vědách tomu tak naštěstí není, ale vždy je důležité, aby kandidát na PhD studium dobře volil pracoviště a školitele – je důležité se podívat, jak skupina publikuje, kolik má grantů, jak se uplatňují jejich absolventi a v neposlední řadě si promluvit se současnými i bývalými doktorandy z dané skupiny, aby věděl do čeho jde a mohl se kvalifikovaně rozhodnout.

Mgr. Jiří Klimeš, Ph.D.
Katedra chemické fyziky a optiky, Matematicko-fyzikální fakulta UK

Současné počty mi přijdou vysoké, hlavně kvůli nedostatečnému zajištění kvality a vysoké neúspěšnosti dokončení doktorátu. Pokud by všichni doktorandi měli kvalitní školitele, dělali na kvalitním projektu, měli by peníze na to se doktorátu věnovat, končili by v řádné době plus maximálně rok, dva a své znalosti a zkušenosti by následně využili, tak bychom mohli mít doktorandů tolik, kolik máme. Přepočteno na obyvatele by byly jejich počty v rozmezí zemí OECD. Ale realita je trochu jiná. Podstatou doktorátu by mělo být posunout hranici lidského poznání. Z toho mi vyplývá, že kvalitní doktoráty se dělají hlavně tam, kde se dělá kvalitní věda. A takových skupin je u nás relativně méně než v zemích, ve kterých se školy snaží mít fungující mechanismy pro zajištění kvality. Dalším rozdílem je časté navázání doktorátu na grantový projekt školitele v zahraničí. Jednak to filtruje méně kvalitní projekty, ale také zvyšuje zájem školitele o úspěch doktorátu. Oproti tomu v Čechách může jít na doktorát skoro kdokoliv, nějaké téma se vymyslí vždy a úspěch nebo neúspěch školitele moc trápit nemusí.

Prof. RNDr. Tomáš Opatrný, CSc.
Katedra optiky, Přírodovědecká fakulta UP

Asi spíš než srovnávat stávající počet našich doktorandů s nějakým ideálním počtem, přijde mi, že se můžeme ptát, zda jsou u nás přebyteční doktorandi, či zda se doktorandů nedostává. Na obojí bych pak odpověděl ano.

Pár šikovných doktorandů bych uvítal, ale protože se momentálně moc lidí nehrne studovat fyziku, o vynikající studenty se s kolegy popereme. Doktorandů je tu nedostatek.

Na druhé straně jsou pracoviště, kde spousta doktorandů nastoupí, ale studia nedokončí jako držitelé PhD. Odejdou, protože zjistí, že na to nemají, že jsou zneužíváni ke všemu jinému než aby mohli vědecky růst, že jim jejich pracoviště nezajistí obživu. Někteří dokonce ani od začátku nepočítají s tím, že by měli PhD dokončit – ke svým hlavním činnostem se jim prostě hodí výhody, které status studenta přináší. Takoví doktorandi jsou přebyteční a troufám si odhadovat, že jich není málo. Pro společnost by mohli být užitečnější, kdyby dělali něco jiného, a pro ně samotné by bylo lepší, kdyby prožili kus svého mládí na něčem, na co budou vzpomínat hrdě a s radostí.

Asi tu není prostor na rozbory co dělat, aby u nás přibylo šikovných a dobře uplatněných doktorandů a ubylo těch přebytečných. Nedá mi to ale, abych neradil těm, kteří o doktorském studiu uvažují: dobře si předem zjistěte, do čeho jdete! Jak se mají kolegové, kteří na dané pracoviště nastoupili před vámi? Co dělají absolventi tamního doktorského studia? Chtěli byste to také? Taková volba může být svými dopady srovnatelná s výběrem životního partnera či pořízení domu. Nezkazte si to!

Doc. RNDr. Tomáš Pitner, Ph.D.
Katedra počítačových systémů a komunikací, Fakulta informatiky MU

Podívejme se aspoň trochu na čísla. Podle průzkumu České asociace doktorandů činí podíl doktorských studentů 6,5 procenta, což ve srovnání v rámci Evropy není špatné. Za rozumný podíl — ovšem na výzkumných univerzitách — se považuje 10 procent z počtu studentů. Průměrná čísla jsou tudíž přiměřená. Zároveň jsou ale naši studenti „dobří“ v neúspěšném ukončování a prodlužování studií nad standardní dobu, čímž vyvstává otázka, jak produktivní v protrahovaném studiu jsou. Tedy celkové počty jsou dostatečné, měli by ale mířit na kvalitní pracoviště, kde by byli produktivněji zapojeni a tlačeni do řádného ukončení studia.

Doc. Ing. Daniel Schwarz, Ph.D.
Institutu Biostatistiky a analýz, Lékařská fakulta MU

Nemyslím si, že je doktorandů v ČR moc – ba naopak! Domnívám se, že průměrný vědec vybádá své maximum právě během doktorské a rané postdoktorské fáze své kariéry.  V navyšování počtu doktorandů nevidím problém – je to investice, která se projeví jednak v krátkodobém časovém horizontu a dále také jako dlouhodobá investice do české vědy a českého terciálního vzdělávání. Občasné excesy ovšem sleduji u počtů doktorandů na školitele. Zde se pak nabízí otázka, zda by se doktorské studium, které je ukončeno neúspěšně až v jeho v pokročilé fázi, nemělo považovat za důvod k budoucí redukci počtu doktorandů u daného školitele nebo na daném pracovišti. Zároveň si ale myslím, že většina VŠ pracovišť a školitelů je schopna takovéto sebereflexe bez nutnosti externích limitů.

Doc. Ing. Vojtěch Svátek, Dr.
Katedra znalostního inženýrství, Fakulta informatiky a statistiky VŠE

Předpokládám, že na některých oborech jich bude moc, a na jiných zase méně než by bylo žádoucí; agregovat to od stolu si netroufnu. Dokážu se nad tím zamyslet spíš z lokálního pohledu.

V našem doktorském programu aplikované informatiky se za posledních 5 let počet doktorandů snížil o polovinu, což je zdravé, protože mezi nimi bylo mnoho „polo/mrtvých duší“ vykazujících velmi sporadickou činnost. V současnosti už drtivá většina vykazuje určitý entuziasmus pro své disertační téma; často si ovšem vydělávají mimo školu, což čas vyhrazený pro vědu omezuje. A pro určení žádoucího počtu doktorandů na oborech aplikovaných věd je pro mě podstatná právě otázka, zda je souběžné zaměstnání pro disertaci vždy jen distraktorem (tomuto tématu se věnovala větší část panelové diskuse, kterou jsem v r. 2015 moderoval, viz http://www.dataznalosti.cz/R2015/program/#svatek), nebo může – pokud doktorand v praxi řeší problémy související s předmětem disertace – být naopak přínosné. Tedy, jestli v aplikovaných oborech souběh doktorského studia s mimoškolním úvazkem připouštět, nebo takové doktorandy eliminovat (čímž se sníží celkový počet). V tuto chvíli je má odpověď: „připouštět, ale s opatrností“. Existence určitého počtu doktorandů „sedících na dvou židlích“ může pomoci překlenout odstup mezi pohledy akademické a komerční sféry; ten se v informatice často projevuje tím, že si firmy raději i poměrně inovativní řešení vyvinou samy, než by se staly příjemcem transferu technologií vyvinutých akademiky. Školitel pak ovšem musí být schopen pečlivě vybírat, na kterých z obvyklých akademických požadavků typu „kam a na jak dlouho jet“, „co přečíst/napsat“ a „do jaké hloubky přitom formalizovat“ trvat v zájmu solidně obhajitelné disertace (i když to studentovi bude připadat pro vyřešení samotného výzkumného úkolu zbytné), a kde ze svých představ naopak slevit. Podíl externě zaměstnaných doktorandů by také neměl být dominantní, a měli by být v co nejužším kontaktu nejen se školiteli, ale i s těmi doktorandy, kteří dělají vědu naplno.

Doc. RNDr. Martin Štěpnička, Ph.D.
Ústav pro fuzzy modelování a aplikce Ostravské univerzity

Většinou slýchám, že jich je dost, ale těch skutečně dobrých nikoliv. Nemám rád odpovědi ani ryba ani rak, nicméně zde se dá souhlasit. Nechci tím říci, že dobrých doktorandů je málo. Chci tím říci, že jich nikdy nebude nadbytek. Dobrý doktorand navíc je vždy přínosem. Na počet dobrých doktorandů nebude nikdy žádná rozumná kvóta. A co s těmi méně dobrými. Buď neumíme efektivně dopředu poznat, kteří budou ti dobří, anebo se to dostatečně efektivně ani poznat nedá. Klíč tedy je spíše v možnosti ukončit těm horším studium předčasně a uspořit finance a čas na ty schopné. Zatím je proces ukončení studia přes oborovu radu velice zdlouhavý. Možná by stačilo jen ukončit špatným doktorandům stipendium a ušetřené prostředky věnovat těm lepším doktorandům na navýšení jejich stipendií. Možná by bylo celkově doktorandů méně, možná by těch dobrých bylo více. (Pozn. vše, co bylo napsáno o doktorandech, se vztahuje identicky na doktorandky, nicméně dotaz zněl jasně: „Je v ČR doktorandů moc?“)

Mgr. Michaela Trtíková Vojtková
Spolek Věda žije!, Sociologický ústav AV ČR

Já bych tu otázku položila jinak. Jsou v ČR takové podmínky pro doktorandy a doktorandky, aby se věnovali 8 hodin denně jen svému výzkumu a vědecké práci? Nebo si musí přivydělávat jinde, mimo svůj vědecký záběr, a tím si čas na vědu musí vyhrazovat v čase, který by měli věnovat svému volnému času na svoje koníčky, rodinu, přátele, sport a osobní rozvoj a odpočinku?

Takže odpověď na původní otázku zní ano, ČR jich má moc, polovina své studium nedokončí. Ale musím k tomu dodat, že za to mohou strukturální problémy doktorského studia a špatné finanční podmínky k tomu. Čest výjimkám.

Mgr. Aleš Vlk, Dr.
Portál vedavyzkum.cz

To je opravdu složitá otázka. Nejdříve nějaká data. Podle údajů MŠMT bylo v roce 2016 23 265 studentů doktorských programů z celkového počtu 311 367 studentů. To je asi 7 procent. V roce 2010, kdy byl nejvyšší počet všech studentů v systému (395 979), to bylo 6,5 procenta. V roce 2000 to bylo 8 procent a v roce 1991 dokonce 14 procent. Takže relativně se počet doktorandských studentů snižuje, absolutně se zvyšuje. Počet úspěšných absolventů doktorského studia osciluje kolem 2000 ročně, přičemž v loňském roce to bylo 2335.

Podíl neúspěšných studií se pohybuje kolem 40 %, mnoho studentů svá studia přerušuje a prodlužuje, a to i opakovaně. Poměrně dost významná část studentů přechází po uplynutí standardní doby studia ve stejném programu z prezenční formy do kombinované. Z hlediska oborového zaměření je téměř třetina započatých doktorských studií v technických oborech. Pětina spadá do přírodních věd a pak následují ostatní (humanitní, zdravotnické, ekonomické atd.).

Když budeme brát studenty doktorského studia jako levnou pracovní sílu, což je asi případ některých oborů, a smíříme se s tím, že poměrně vysokých počet studia nedokončí, ale to vlastně tolik nevadí, tak je jich možná přiměřený počet. Pakliže budeme chtít, aby doktorát dělaly opravdu špičkové talenty a soustředily se přednostně na vědeckou práci (ano, doktorské studium je především vědecká práce a publikování jejích výsledků, nikoliv výuka a projekty), pak musíme mít odpovídající počet kvalitních pracovišť a školitelů. Z tohoto úhlu pohledu je doktorandů asi moc.

Osobně se domnívám, že v České republice, která má velikost jako sousední spolková republika Bavorsko, je obecně příliš vysokých škol, které jsou nuceny si „hrát na vědu“, příliš fakult, které mají své doktorské programy, příliš duplicit a asi držíme světový rekord v počtu organizací, které chtějí být výzkumnými – v poslední verzi seznamu, který vedla Rada vlády pro výzkum a vývoj, jich bylo více než 260! Takže i příliš vysoký počet doktorandů.

A dovolím si kacířskou myšlenku. Kdyby bylo méně doktorandských studentů, tak by měli třeba vyšší úspěšnost studia, našlo by se více kvalitních školitelů a určitě více peněz. Ale museli bychom přijmout zásadu, že instituce může mít doktorandy pouze za podmínky, že má kvalitní školitele a dostatek peněz. Ale to je v Česku asi systémově nemožné. Výjimkám čest!