V naprosté většině strategických dokumentů, které se týkají výzkumu, lhostejno, zda jde o AI či jakékoliv jiné oblasti, se objevuje „teze o nutnosti lákání špičkových výzkumníků/výzkumnic či akademických pracovníků/pracovnic ze zahraničí“ (…v realitě nakonec ostatně i nejen špičkových, ale v podstatě jakýchkoliv přijatelných…). Je to pochopitelné, neboť ani sféře výzkumu a vývoje se nevyhýbá chronický nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

Obecných konstatování najdeme na toto téma celou řadu, s konkrétními opatřeními je to už „poněkud slabší“. Občas na realizaci některých i dojde – zpravidla v rámci nějakého většího projektu v kontextu jedné či několika málo institucí. Řada pokusů o lákání potenciálních uchazečů o místa ve výzkumu v ČR ovšem ani nezačne – s obvyklým povzdechem, že na financování zahraničních doktorandů/doktorandek, postdoků/postdoček či seniorních výzkumníků/výzkumnic aj. nejsou peníze.

Jak již bývá v ČR zvykem, nerealizuje se v této oblasti nějaká evidence-based policy, nýbrž především to, čemu pracovně říkám „feelling-based policy“. Tedy žádné rozhodování založené na datech, ale na pocitech a subjektivním vnímání reality těmi, kdož dané dokumenty právě tvoří. Není divu, že řada strategií končí nezdarem anebo v rozmlženém oparu vágních konstatování o (diskutabilních) úspěších. S lákáním lidí ze zahraničí k nám do ČR do výzkumu a na akademickou půdu to nebývá (až na světlé výjimky) jiné.

Přesto se objevují zajímavé a důležité počiny. Není to tak dávno, co vzniklo několik zajímavých studií v rámci projektu projektu „Strategická inteligence pro výzkum a inovace“ (STRATIN+). (Děkuji tímto Ing. Michalu Pazourovi, Ph.D., z TC Praha za upozornění). Tyto studie tvoří ale jen část potřebné skládačky – mapují především to, co trápí výzkumníky ze zahraničí, kteří se již do ČR dostali a působí zde: ukazují, jakým problémům čelí, jaká je, resp. byla jejich motivace atp. Nebudu prozrazovat výsledky, je to bezesporu zajímavé a podnětné čtení, máte-li chvilku, určitě studie alespoň prolistujte.

Zejména je ale zapotřebí se také podívat, proč do ČR nemíří zahraniční výzkumníci a výzkumnice, kteří by v ČR působit mohli (píšu-li výzkumníci a výzkumnice, mám na mysli též akademické pracovníky a akademické pracovnice). Proč – když zamíří ze své domovské země do zahraničí – nezamíří právě k nám, do ČR? Zde narážíme na absenci dat a informací o tom, jaké jsou skutečné bariéry, které brání přílivu nadějných výzkumných pracovníků a pracovnic. Jak se potenciální zahraniční uchazeči a uchazečky rozhodují, zda jejich kariérní cesta bude či nebude směřovat do zahraničí, jak volí cílovou zemi – podle jakých kritérií ji volí, co od zvažované země požadují a očekávají a také třeba s jakými předsudky při tom pracují.

Problém totiž možná není ani tak v penězích, jak si mnozí lidé myslí, a dokonce možná ani ty administrativní překážky v ČR nejsou tak vysoké, jak se možná zdá – s jistotou to ale nevíme (mnohé indicie tomu ale nasvědčují).

Pojďme zkoumat bariéry – a ty správné cílové skupiny (v jednotlivých zemích)!

Chceme-li se posunout dál a skutečně přitahovat vhodné kandidáty/kandidátky (a dělat to efektivně!), bez zkoumání bariér a vlastně celého „rozhodovacího procesu o kariéře v zahraničí“ se neobejdeme.

Budeme-li dobře znát bariéry, bude možné jednak podniknout relevantní opatření k jejich odstranění či aspoň potlačení a následně pak bude možné realizovat vhodné kampaně směrem k té správné cílové skupině v zahraničí. Takovéto informace ocení řada stran, od nejrůznějších pracovišť typu welcome offices, přes samotné univerzity, v.v.i., potažmo výzkumné organizace obecně, rovněž také naše vědecká diplomacie, poskytovatelé podpory aj.

Dva osobní postřehy

Dovolím si na tomto místě zmínit dva osobní postřehy, které budou ilustrovat, jak pestrý svět bariér je.

Když jsem pracoval na své dizertaci, jezdil jsem se občas „nachytřit“ do Mnichova za kolegou W., původem z Číny, tehdy také doktorandem. Měl špičkového školitele a na svou pozici doktoranda měl neuvěřitelně rozsáhlou (a mimořádně kvalitní) publikační činnost. Krom toho měl ženu a malé dítě (takže na konferencích se typicky neúčastnil večerního programu, spěchal zpět za rodinou.) Když končil svá doktorská studia, bylo to v době, kdy mě kolegové z jednoho špičkového ústavu jedné nejmenované fakulty UK požádali, abych na ResearchJobs.cz vystavil „jejich“ postdockou pozici. Okamžitě mi bylo jasné, že kolega W. by se na ni báječně hodil, a tak jsem mu odkaz na inzerát obratem přeposlal. Nedlouho poté mi psal, že s manželkou onu pozici prodiskutovávali a nakonec dospěli k názoru, že pro děti (a jejich „globální kariéru“) bude přínosnější, budou-li vyrůstat v USA, nikoliv v ČR. (Jen konstatuji – nehodnoťme.) Dotyčný je nyní na Penn State Uni, předpokládám, že s rodinou.

Z druhé ruky mám příběh nizozemského doktoranda, který zvažoval PhD pozici v ČR, nakonec však dal přednost „subjektivně obsahově horšímu“ místu na jedné známé francouzské instituci s tím, že jeho budoucí francouzské PhD bude mít lepší zvuk v konkurenci kolegů z Caltechu a MIT, než z reálně velmi dobré PhD školy na jednom kvalitním českém, resp. moravském pracovišti.

Dalších příkladů mám po ruce celou řadu. Mají ovšem ledacos společné: nemají prvotně finanční podtext a jejich řešení vyžaduje spíše kreativitu než „prosté nalití finančních prostředků“ do podoby platů. Tu je vhodné zdůraznit třeba spolupráci naší české instituce se špičkovým pracovištěm z USA a vypíchnout krásné publikační výsledky z projektů, na nichž se podílely obě strany, tu třeba více prezentovat služby, které nabízí příslušné welcome centrum pro rodiny a „příklady dobré praxe výzkumníků s rodinami“. Kandidáti na doktorandy z Balkánu nemají pocit, že by si „českou stopou“ v CV nějak pohoršili, někteří naopak mají obavy, že „u nás na západě“ budou v pozici chudého příbuzného.

def vypis_bariery(stat, cilova_skupina)

Nenechte se zmást programátorsky laděným nadpisem. Je to jen odkaz na skutečnost, že bariéry se pravděpodobně budou lišit stát od státu a budou také odlišné v závislosti na cílové skupině (bezdětný doktorand v biovědách vs. postdok v oblasti humanitních věd s rodinou).

Je zjevné, že problematika bariér je odvislá od země, o níž se bavíme. Bulhar bude pociťovat jiné bariéry než Španěl, který zas bude mít jiné potřeby, požadavky a očekávání než Švéd. A to se, prosím, pohybujeme jen v rámci EU… Chceme-li připravovat regionálně specifické (a tím i úspěšnější) kampaně na „lákání“ zahraničních výzkumníků a výzkumnic a u nás v ČR realizovat efektivní opatření, je potřeba v jednotlivých perspektivních zemích uspořádat příslušné průzkumy a výzkumy v oblasti bariér.

Otázka cílových skupin hraje nezanedbatelnou roli: bezdětný postdok v biovědách, který právě nedostal grant a bez naděje na tenure track pozici ve své domovské zemi na tom bude s mobilitou jinak, než „usazený doktorand na hezké PhD pozici na kvalitním pracovišti“. Tušíme, že určitou roli v dané věci budou hrát takové věci, jako systém financování vědy, systém hodnocení výzkumníků, šance získat tenure track pozici aj.

Rýsuje se zde tedy pěkný, „řemeslný“ společenskovědný výzkum. Stanovit si hypotézy a ty postupně na základě dat vyvracet. Zmapovat celou oblast, vytvořit příslušné statistiky a reporty a podívat se na jejich interpretaci. A na konci může být velké množství přesně mířených manažerských doporučení.

Řekněte, nebylo by praktické mít poznatky typu: „v Portugalsku je největší potenciál na přilákání postdoků ve fyzikálních oborech, kteří … a zároveň …,  přičemž jako největší bariéry byly identifikovány … a …, na což je třeba zareagovat promováním těchto aspektů a řešením těchto problémů…?“

Nástroje jsou (a zdroje ostatně taky)…

Je zjevné, že design a realizace takovýchto výzkumů je velkou výzvou a nepůjde rozhodně o malou akci, čili vyvstává zde přirozeně otázka příslušného financování. V nedávné minulosti zde byl třeba realizovaný projekt Nové přístupy ke koordinaci krajanské problematiky, který k této problematice nemá až tak daleko, který byl podán jako výzkumná potřeba MZV ČR, a následně financovaný Technologickou agenturou ČR v programu BETA2. Pokud by tedy Ministerstvo zahraničí ČR zformulovalo příslušnou výzkumnou potřebu, je zde přinejmenším tento precedent.

Je ovšem možné, že s podobnou akcí přijdou nakonec JIC nebo třeba ÚOCHB či jiné progresivní instituce a zafinancují tuto akci ze svých zdrojů. Jistě nepůjde o levnou záležitost, má-li se výzkum udělat pořádně, nicméně je zapotřebí vzít v úvahu případné ztráty způsobené „plošnými, nezacílenými opatřeními“, jejichž vinou by docházelo k neefektivitám. A zejména pak uvážíme-li náklady výzkumných organizací na oblast HR, které cílenými akcemi ušetříme…

Martin Víta