Jedno z nejznámějších děl Ch. Dickense nese název Nadějné vyhlídky. Tak přesně toto slovní spojení se v souvislosti s rozpočtem na VaVaI na následující rok určitě nikomu zainteresovanému určitě nevybaví. Vyhlídky totiž růžové skutečně nejsou. Není proto divu, že řada osobností i institucí důrazně varuje před důsledky tohoto trendu. Varování, která od nich přicházejí, se v převážné většině týkají obecných a dlouhodobých dopadů zamýšlených škrtů (a není to věru příjemné čtení).

Stojí za to ovšem zmínit i zcela konkrétní (a přízemní aspekty) praktického fungování jak na straně příjemců, tak i poskytovatelů podpory v oblasti VaVaI, které jsou v dnešní diskusi poněkud opomíjené a v této souvislosti otevřít diskusi na téma dvoustupňových veřejných soutěží.

Lze očekávat, že v nastalé atmosféře škrtů bude unvitř institucí (fakult, ústavů) vyvíjen tlak intenzivnější získávání zdrojů z účelové podpory („je potřeba, abyste podávali ty projekty víc…“), na druhé straně – tj. na straně poskytovatelů – bude docházet ke snižování alokací na jednotlivé veřejné soutěže. Výsledkem patrně bude, že se „víc a víc výzkumných týmů bude ucházet o méně a méně prostředků“.

Důsledků bude pravděpodobně povícero: předně, relativní náklady na hodnocení projektů porostou – u hodnocení projektů lze počítat spíše s lineární závislostí nákladů na počtu (při šesti stovkách návrhů projektů budou náklady na hodnocení nejspíše dvojnásobné oproti situaci se třemi stovkami – s úsporami z rozsahu moc počítat nelze). Jinými slovy, za rozdělení nižších objemů podpory zaplatíme více relativně i absolutně než v současnosti (při zachování podobných parametrů systému).

Jak to bude vypadat na straně potenciálních příjemců? Nižší podíl podpořených projektů (ke všem podaným) a vyšší počet projektů podaných v absolutních číslech bude znamenat, že „čím dál víc lidí stráví zbytečný čas při přípravě návrhů projektů, které nakonec nebudou podpořeny“. Všechen ten čas, který hlavní řešitel a administrativa instituce stráví nad tím, „jestli Anežka Vomáčková bude mít ve druhém roce projektu úvazek 0,6 a v tom následujícím už jen 0,3, a Franta Rychlý má mít po celou dobu projektu úvazek 0,4, anebo si to mají s Anežkou vyměnit…“, přijde vniveč. Stejně tak všechno možné dokládání způsobilosti a jánevímcovšechnoještě.

V navyšování účelových (natož institucionálních) prostředků na VaVaI věřit nelze. S čím ovšem něco dělat lze, jsou parametry soutěží a nastavení hodnotících procesů. Poskytovatelé podpory ve VaVaI v ČR se drží svého jednokolového kopyta, přestože zákon č. 130/2002 (o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků) na dvoustupňové soutěže pamatuje. Faktem je, že z textace v paragrafu 22 je patrné, že dvoustupňové soutěže byly připravovány s konkrétní vizí, v jakých případech dvoustupňové soutěže uskutečňovat (odst. 1 přímo říká, že Dvoustupňovou veřejnou soutěž ve výzkumu, vývoji a inovacích může poskytovatel podle tohoto zákona vyhlásit tehdy, je-li nezbytné nebo účelné od sebe oddělit posouzení účelnosti navrhovaného řešení a jeho porovnání s vyhlášenými cíli a podmínkami programu (první stupeň) a hodnocení odborné úrovně a proveditelnosti návrhu projektu (druhý stupeň), nebo v případě, je-li nezbytné postupně vyjasnit způsob plnění vyhlášených cílů a podmínek programu.).

Větší rozšíření dvoustupňových soutěží by mohlo být jednou z vhodných reakcí na současnou neblahou perspektivou – zvláště pokud by se „sáhlo“ do paragrafu 22. Lze si představit, že uchazeči v prvním kole podají „volný popis náplně a cílů“ navrhovaného projektu spolu s přehledem zamýšlených výsledků/výstupů, seznamem členů/členek – řešitelského týmu a pásmo, ve kterém se má pohybovat celkový rozpočet projektu. Jsem přesvědčen, že tyto informace stačí hodnotitelům v prvním kole, aby sestavili pořadí těch, které má smysl dopracovávat a hodnotit z dalších perspektiv (od souladů s nějrůznějšími strategiemi, přes genderové otázky až po rozpočtové aspekty návrhů projektů). Drahý je především čas: a tak zvláště v dnešní atmosféře nemá smysl nutit hned v úvodu předkladatele rozmýšlet detaily návrhu, který s nezanedbatelnou pravděpodobností nebude přijat (a to nikoliv kvůli nedostatečné kvalitě, ale kvůli nedostatku přostředků a „nestoprocentní reliabilitě“ hodnotícího procesu) a zatěžovat fakultní či ústavní projektovou infrastrukturu. Drahý je totiž i čas hodnotitelů, kteří se nyní musejí u každého projektu seznamovat s detailně propracovanými a rozsáhlými podklady a přemýšlet o řadě kritérií.

Ano, vícekolové soutěže jsou organizačně náročnější, nicméně benefity by v případě řady programů patrně mohly převážit. Především ale je nutné přemýšlet o situaci, v jaké se potenciální žadatelé nacházejí a v jaké situaci se v následujích letech nacházet budou. Aktuální turbulentní doba přinejmenším vybízí k otevření diskusí (nejen) na toto téma ať už na úrovni poskytovatelů, potenciálních příjemců či samotné RVVI.

Martin Víta