Pozice v oboru ošetřovatelství na fakultách zdravotnických věd/studií tvoří nezanedbatelnou část inzerátů na našem webu. Nejen o tomto oboru jsme si povídali s doc. Andreou Pokornou z Katedry ošetřovatelství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Q: Věnuješ se dlouhodobě oboru ošetřovatelství, kterýžto obor zdaleka není v očích širší veřejnosti zdaleka tak etablovaný jako « klasické medicínské obory ». Jaké to má podle Tebe důsledky?

A: Dovolím si svou odpověď začít tím, že nebudu plně souhlasit s tím, že obor ošetřovatelství není etablovaný tak, jako „klasické medicínské obory“. Jistě, že chápu, kam Tvůj dotaz míří, s ohledem na etablovanost na akademické půdě. Pak je jisté, že tradice vysokoškolského vzdělávání v nelékařských oborech není tak dlouhá jako u lékařů. A s ohledem na současné legislativní snahy zcela změnit strukturu vzdělávání zejména všeobecných sester, bych se nerada této problematice věnovala. Obávám se totiž, že přesto, že nebyla novela zákona přijata, je cesta k plánovaným změnám, tedy ke zkrácení vzdělávání sester a s ním spojenému riziku snížení kvality péče, otevřena již nyní. Dovolím se ale na Tvůj dotaz podívat z pohledu společenské prestiže nelékařských a lékařských profesí, která se stále z nějakého důvodu liší nejen v České republice, ale i v zahraničí ve prospěch lékařských profesí. Přesto, že ve většině průzkumů veřejného mínění, v nichž je dotazována laická veřejnost a hodnotí se společenské uplatnění a profesní prestiž jednotlivých povolání, je profese zejména sester hodnocena na nejvyšších příčkách. Paradoxně ale uvádí zájem vykonávat toto povolání jen omezené množství dotazovaných. Pro mne je vysvětlení velmi těžké a bylo by také neseriózní vyvozovat nějaké osobní závěry, proč tomu tak je. Nechci, aby to znělo pateticky, ale já mohu osobně říci, že svou původní profesi dříve zdravotní sestry (dle aktuálně platné legislativy všeobecné sestry) mám velmi ráda, jsem na ni hrdá a snažím se obdobné postoje pěstovat u svých studentů i kolegů.

Q: Je v ČR dostatek lidí, kteří by chtěli (a mohou) v oblasti ošetřovatelství dělat výzkum?

A: Jakýkoli výzkum není o počtu osob, které jej chtějí realizovat. Důležité jsou také podmínky pro výzkumnou práci – to je Tvé vyjádření v závorce – a mohou…. Nicméně v současné české ošetřovatelské komunitě existují opravdu velmi zkušení výzkumní pracovníci s dobrými mezinárodními vztahy a snahou o zkvalitnění jak vzdělávání, tak klinické praxe a ošetřovatelské péče o nemocné na základě výsledků výzkumu. Problematická je ale následná implementace inovativních prvků v klinické praxi. O kvalitě výzkumu ale svědčí i to, že máme první profesory v ošetřovatelství a kontinuálně se zvyšuje počet studentů doktorského studia – tedy primární produkce výzkumných pracovníků. Ovšem stále je na čem pracovat a je nezbytné mít na paměti, že výzkum by měl v oblasti ošetřovatelství, která je tak vysoce prakticky orientovaná, přinášet jasné a prakticky uplatnitelné závěry, které budou ku prospěchu pacientů, jejich blízkých, ale i zdravotnických pracovníků. Věda v ošetřovatelství musí směřovat ke klinické praxi a nesmí rozevírat nůžky mezi zástupci špičkových vědeckých a klinických pracovišť, ale umožnit zjištění vedoucí k bezpečnější a kvalitnější péči.

Q: V době celkem nedávné vzniklo v ČR několik fakult nesoucích v názvu zdravotnické vědy či zdravotnická studia i na univerzitách, které mají lékařské fakulty. Je to podle Tebe správný přístup? Zvažovalo se to někdy i v případě MU?

Fakt, že vznikaly a vznikají fakulty zdravotnických věd, nemohu a ani vlastně nechci hodnotit. V zahraničí je však zcela běžné, že jsou studenti nelékařských studijních oborů vzdělávání na tzv. polytechnických vysokých školách, které jsou prakticky orientované. Já mám pracovní zkušenost jak z univerzity, kde je ošetřovatelství součástí lékařské fakulty, tak z vysoké škol, kde jsou fakulty zdravotních věd a osobně nespatřuji rozdíl. Dovolila bych si parafrázovat slova Shakespeara, který psal o tom, že jméno není tak důležité, protože to, co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Samozřejmě jediným rozdílem není jen název instituce. Svou roli mohou sehrát pocity, že studium na tzv. kamenné univerzitě s dlouholetou historií má větší váhu, ale já to tak jednoznačně necítím. Jiný úhel pohledu je pak ekonomický a tam se necítím být kompetentní k hodnocení. Domnívám se ale, že obecně měřítkem kvality vzdělávání není typ instituce, ale lidé, kteří učí a snaží se předat to nejlepší ze svých expertních zkušeností a znalostí. Pokud bychom hovořili o Masarykově univerzitě, pak musím přiznat, že snahy o vznik zdravotnické fakulty jsou nepříliš vzdálenou minulostí, ale konkrétnější okolnosti mi nejsou podrobně známy.

Q: V poslední době se hodně mluví o nutnosti přitáhnout do ČR špičkové výzkumníky. Dává to smysl i v případě ošetřovatelství?

Já se domnívám, že určitě ano, protože sdílení zkušeností je nenahraditelné a je základem konstruktivního přístupu k řešení problémů. V mnohém se můžeme poučit ze zkušeností zahraničních kolegů, ale v mnohém můžeme být i my zdrojem důležitých informací. V současné době spolupracujeme s mnohými zahraničními odborníky, kteří přijíždějí na doposud spíše krátkodobé výzkumné pobyty a naopak čeští odborníci vyjíždějí do zahraničí. Esenciální problémy v ošetřovatelství jsou totiž velmi podobné v různých zemích a to nám může dávat naději na další rozvoj a překonání překážek, s nimiž byli v minulosti anebo aktuálně jsou v zahraničí také konfrontováni (např. nedostatek sester v klinické praxi, změny kompetencí, nejasná systemizace personálu, nedostatek financí jak na lidské zdroje, tak na zdravotnické prostředky a vybavení). Důkazem jsou také doposud realizované mezinárodní projekty, v nichž jsme akceptovanými a plnohodnotnými partnery. Ošetřovatelství je ale stále relativně mladý vědní obor a není vždy širokou odbornou komunitou akceptován a tím se dostáváme zpět ke Tvé první otázce. Nicméně, hledání nových trendů a perspektiv je cesta a my jsme na cestě.

Děkujeme za rozhovor.
Za ResearchJobs.cz se ptal Martin Víta